Příběh našich předků

Každý z nás má dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů a šestnáct prapraprarodičů. Jméno se dědí jen po jedné z těch linií, krev po všech. Tenhle příběh proto nesleduje jen Madary, ale všechny rodiny, ze kterých pocházíme: Madary po tátově otci, Černé a Slavíčky po tátově matce, Ekrty a Šťastné po maminčině matce. Maminčina otcovská linie, Urbanovi z Benešova nad Ploučnicí, na své vyprávění teprve čeká.

Skoro všechno, co tu čtete, je přečtené přímo v matrikách – farních knihách, do kterých kněží po staletí zapisovali křty, svatby a pohřby. U každého jména se můžete prokliknout až k výřezu původního zápisu.

I. Madarové – statek, který dal jméno (1593–1971)

Pět kilometrů jižně od Písku leží ves Zátaví. V roce 1593 převzal tamní statek čp. 10 Václav Madar a podle gruntovních knih pak statek přecházel z otce na syna. Matrika potvrzuje Madary od roku 1681, kdy se v Kestřanech znovu oženil „Jan Madar, vdovec ze Zátaví“. V soupisu desátku z roku 1708 má celé Zátaví jen tři velké sedláky – jedním z nich je Matěj Madar.

Na konci 17. století rodu došli synové. Statek zdědila Mařena a její muž Matěj se už psal Madar. Ani oni neměli syna – a tak se v červenci 1720 na statek přiženil Matěj Kašpar z vedlejší Dobve, když si vzal dědičku Uršulu. S gruntem přijal i jméno. Jak napsal rodinný kronikář Jiří Madar: správně bychom se měli jmenovat Kašparové. Jméno nedostal statek po rodu, ale rod po statku.

Pak šly generace jedna za druhou: Michal (svatba 1755 s Dorotou Kinkorovou), Antonín (narozen 1766), Vojtěch (1788), který si v říjnu 1810 vzal Annu Lovčí, sedlákovu dceru z Pohořovic, a dožil na výměnku. Jeho syn Josef se narodil 3. června 1827 přímo na statku čp. 10. Grunt ale nezdědil – převzal ho starší bratr Tomáš, který ho v roce 1863 prodal. Po zhruba 270 letech tak přestal být statek čp. 10 Madarovský.

Pak stopa na čas mizí v městech. Jan se podle rodinného rodokmenu narodil v roce 1861 v Písku, jeho syn Josef v roce 1898. Ten se oženil s Marií Hilleovou, která se narodila asi v Německu, a rodina žila v Dolní Poustevně na samém severu Čech, kousek od saské hranice. Tam se v roce 1925 narodil dědeček Josef. Spojení mezi Josefem ze Zátaví (1827) a Janem (1861) zatím matrikou doložené nemáme – je to největší nevyřešená otázka celého rodokmenu.

II. Černí – tkalci, čeledíni a legionář (1832–1977)

Tátova maminka Miluše Černá se narodila v roce 1926 v Praze, ale její kořeny jsou na Táborsku.

V květnu 1855 se ve Křeči u Tábora brali dva třiadvacetiletí: tkadlec Jan Černý z Lišek a sedlákova dcera Terezie Svačková, narozená o Vánocích 1831. Janův otec Jakub byl domkář ve Křeči a matka Anna Čílková dcera šafáře z Vlčevse; Tereziin otec Václav Svaček byl křečský sedlák. Ženich ani nevěsta ještě nebyli plnoletí (to se tehdy stávalo až ve 24 letech), a tak k zápisu oba otcové připojili tři křížky na znamení souhlasu – psát neuměli. O rok později se jim v Liškách narodil Jakub.

Jakub sloužil jako čeledín ve dvoře v Mladé Vožici a oženil se až ve 35 letech, v listopadu 1891, s Josefou Pokornou z Mladé Vožice, dcerou nájemníka Jana Pokorného a Marie Vaňkové ze šafářské rodiny ze Šelmberka. Za čtyři měsíce, 30. března 1892, se jim narodil František.

František se vyučil kovářem. Ve 22 letech narukoval s pěším plukem na východní frontu a 17. února 1915 padl v Karpatech do ruského zajetí. V Taškentu v dalekém Turkestánu se přihlásil do československých legií a od roku 1916 bojoval na straně Dohody. Domů se vrátil až v lednu 1921 jako desátník – šest let poté, co odešel. Hned v dubnu vystoupil z katolické církve, později přestoupil k nové církvi československé. Na rodinných fotkách ho vidíme i ve stáří v legionářské uniformě. Zemřel v Táboře v roce 1977.

III. Slavíčkovi a Váchovi – ovčáci, tesaři a kováři z Táborska (1807–1995)

Necelé dva měsíce po návratu z Ruska, 12. března 1921, stál František Černý před úředníkem okresní politické správy v Táboře. Oba snoubenci byli bez vyznání, a tak se brali civilně – v té době ještě novinka. Nevěsta Františka Slavíčková bydlela v Radeníně a narodila se 28. září 1893 ve dvoře v Hrobech, kde její otec sloužil jako čeledín. Františka pak prožila celé dvacáté století: zemřela v lednu 1995 ve věku 101 let.

Její otec František Slavíček se narodil v březnu 1857 v Radeníně, v rodině nájemníka. Jeho otec, také František, se živil jako tesař a podruh – tedy člověk bez vlastního domu, který bydlel v podnájmu u sedláků. Dědeček Josef byl radenínský ovčák. V únoru 1855 si starší František vzal o tři roky starší Annu Říplovou, dceru sedláka z Radenína čp. 8. Slavíčkovi tak byli chudí lidé, kteří se přiženili do sedlácké rodiny.

V lednu 1882 se mladší František oženil v nedalekém Chrboníně s dvacetiletou Marií Váchovou. Její příběh je zvláštní. Narodila se v říjnu 1861 jako nemanželská dcera Marie Hrubé, domkářovy dcery z Chrbonína čp. 36. K otcovství se hned přihlásil nádeník Václav Vácha ze stejného domu. Svatbu měli rodiče až v květnu 1864 – ženichovi bylo tehdy 57 let, nevěstě 32. Teprve sňatkem se z Marie a její mladší sestry Josefy staly manželské dcery. Václav Vácha, syn chrbonínského sedláka, se nakonec usadil jako domkář a kovář. Kovářské řemeslo tak v rodině vede od Váchů z Chrbonína až k legionáři Františku Černému.

Marie Slavíčková, rozená Váchová, se dožila 89 let a zemřela v Radeníně v listopadu 1950.

IV. Ekrtovi – z Mladoboleslavska na sever (1838–1984)

Maminčina maminka se narodila jako Ekrtová. Ekrtovi byli lidé, kteří vlastní půdu neměli – nádeníci, čeledíni, kočí.

V Podlázkách u Bukovna, kousek od Mladé Boleslavi, bydlel domkář Václav Ekrt se ženou Kateřinou Turkovou z Chrástu. V červnu 1862 si jejich syn, nádeník František Ekrt, vzal Markétu Wenkovou, dceru přadláka až z Jaberlichu na Liberecku – z německy mluvícího kraje pod Ještědem. Markéta přinesla do manželství nejspíš i syna Josefa, narozeného v roce 1860, kterého matrika zapsala pod jejím jménem.

Jejich dcera Marie porodila 7. března 1886 v Podlázkách syna Josefa – otce do matriky nezapsali. Josef sloužil jako čeledín na dvoře v Ronově u Nymburka. Tam poznal Marii Žákovskou, dceru dělníka ze stejného dvora, a 10. května 1909 se vzali v Hrubém Jeseníku. Jejich syn Jaroslav, narozený 1908 v Oskořínku, odešel jako kočí na Mělnicko.

V. Šťastní – od sedláků z Dalovic k cihelně pod Kokořínem (1822–1999)

Nejstarší doložení Šťastní byli sedláci. František Šťastný hospodařil na statku čp. 7 v Dalovicích u Mladé Boleslavi – shodou okolností jen pár kilometrů od Podlázek, odkud pocházeli Ekrtovi. Jeho žena Kateřina Polívková byla dcerou sedláka ze Spikal. Od roku 1822 se jim v Dalovicích narodilo pět dětí; 20. září 1828 přišel na svět Josef.

Josef statek nezdědil. Odešel na Mělnicko a usadil se jako domkář v Živoníně. V červnu 1856 se v Chorušicích oženil s Marií Čechovou, dcerou tamního kostelníka Františka Čecha. Z dětí sedláků se tak během jedné generace stali domkáři – lidé s malou chalupou a skoro bez pole.

Jejich syn Antonín, narozený v Živoníně v červnu 1858, už sloužil jako čeledín. Se ženou Annou Šubrovou měli syna Josefa, narozeného v listopadu 1887. Ten pracoval v nebuželské cihelně a v červnu 1914 si v Řepíně vzal Kateřinu Jabůrkovou. Jejich dcera Božena se narodila 31. března 1914, pár měsíců před začátkem války.

Kde se linie potkaly

24. dubna 1936 stál v evangelickém kostele v Nebuželích kočí Jaroslav Ekrt a Božena Šťastná. Na rozdíl od svých rodičů, kteří se brali v katolických kostelích, už byli oba evangelíci. V září se jim v Živoníně narodila dcera Jaroslava, maminčina maminka. Později se rodina přestěhovala na sever, do Františkova nad Ploučnicí, kde Jaroslav i Božena dožili.

Na druhé straně si v dubnu 1947 vzal Josef Madar, syn sedláků ze Zátaví přes Dolní Poustevnu, Miluši Černou, dceru táborského legionáře a pravnučku radenínských Slavíčků. Jejich cesty se později rozešly: Miluše zůstala v Rumburku, kde i zemřela, a Josef se usadil v Chrudimi se svou druhou ženou Martou.

Dnes

Tyhle kořeny se potkávají v nás. Táta Vladimír (1960) je vnuk legionáře, pravnuk Františky, která se dožila 101 let, i potomek zátavských sedláků. Maminka Hana (1961) má po babičce krev Ekrtů z Podlázek a Šťastných z Dalovic a Živonína. A jejich syn Vladimír (1983) nese jméno, které rod kdysi dostal se statkem v Zátaví.