Zajímavosti z rodokmenu

Statek čp. 10 v Zátaví

Zátaví je malá ves pět kilometrů jižně od Písku, patřila k faře Kestřany a k panství Protivín. Na statku čp. 10 hospodařili Madarové podle gruntovních knih od roku 1593 – skoro tři sta let, přes třicetiletou válku, morové rány i josefínské reformy. 3. června 1827 se tu narodil Josef Madar, první předek, jehož křest máme přečtený přímo v matrice. Farář o jeho otci Vojtěchovi napsal, že je sedlák „poddaný k Protivínu“, tedy schwarzenberský poddaný, který musel vrchnosti odvádět robotu. Statek nakonec převzal Josefův starší bratr Tomáš a v roce 1863 ho prodal Františku Humpálovi. Tím skončila dlouhá kapitola Madarů na jednom místě.

Svatba v nevěstině vsi

Šestnáctého října 1810 si dvaadvacetiletý Vojtěch Madar, syn zátavského sedláka Antonína, vzal stejně starou Annu Lovčí, dceru sedláka z nedalekých Pohořovic. Svatba byla podle starého zvyku v nevěstině vsi – Pohořovice měly vlastní kostel i matriku. Svatby se tehdy často konaly na podzim, po žních, kdy bylo na statku méně práce a ve stodole dost zásob na hostinu. Datum zapsané v rodinném rodokmenu z roku 1979 sedí s matrikou na den.

Jak se z Kašpara stal Madar

V červenci 1720 zapsal kestřanský farář svatbu Matěje, syna Matěje Kašpara z vedlejší Dobve, s Uršulou, dcerou Matěje Madara ze Zátaví. Uršula byla dědičkou statku čp. 10 a Matěj se k ní přiženil. Na vsi se lidem neříkalo podle rodného jména, ale podle statku, na kterém hospodařili – a tak se z Kašpara stal Madar. Když se o 35 let později ženil jejich syn Michal, farář už otce zapsal jako „Matěje Madara ze Zátaví“. Kašpar zmizel úplně. Podobně to přitom udělal už Uršulin otec Matěj: i on se na statek přiženil, v roce 1696 k dědičce Mařeně. Rok po dceřině svatbě ovdověl a v červenci 1721 se znovu oženil s vdovou Lidmilou.

Jeden ze tří velkých sedláků

V kestřanské matrice jsou vedle křtů svázány i kostelní účty. Je mezi nimi soupis desátku – obilí, které vesnice od roku 1708 odváděly faráři jako jeho plat. Ves Zátaví tam mají jen tři hospodáři a každý dával přesně stejný díl žita, ječmene i ovsa: Matěj Madar, Matěj Mašek a Vojtěch Zobal. Madarové tedy patřili k nemnoha celým sedlákům vsi, ostatní obyvatelé byli chalupníci a podruzi, kteří desátek neplatili. S rodinou Mašků se Madarové o sto padesát let později sešli znovu: Josef Madar si v roce 1858 vzal Magdalenu Máškovou.

Tři křížky místo podpisu

Když se 20. května 1855 ve Křeči u Tábora brali tkadlec Jan Černý a sedlákova dcera Terezie Svačková, bylo oběma 23 let. Podle rakouského zákoníku byl člověk plnoletý až ve 24 letech, a tak museli se sňatkem souhlasit otcové. Ani domkář Jakub Černý, ani sedlák Václav Svaček psát neuměli: místo podpisu udělal každý do matriky tři křížky „+++“ a farář k nim připsal jejich jména. Povinná školní docházka platila sice už od Marie Terezie, ale na vesnici se ještě v polovině 19. století mnoho lidí podepsat nedokázalo – zvlášť ti, kdo se narodili kolem roku 1800.

Šest let pryč z domova

Kovář František Černý z Mladé Vožice narukoval ve 22 letech a 17. února 1915 padl v Karpatech do ruského zajetí. Zajatce Rusové posílali hluboko do vnitrozemí – Františka až do Taškentu ve Střední Asii, tisíce kilometrů od domova. Tam se přihlásil do československých legií, které bojovaly proti Rakousku-Uhersku za samostatný stát. Po válce se legie z Ruska vracely přes celou Sibiř do Vladivostoku a odtud lodí kolem Asie a přes Suezský průplav. Domů dorazil v lednu 1921 jako desátník – šest let poté, co odešel. Za dva měsíce už byl ženatý.

Sto jedna let

Legionářova žena Františka Slavíčková se narodila 28. září 1893 ve dvoře v Hrobech u Tábora, ještě za Rakouska-Uherska, a zemřela 3. ledna 1995. Dožila se 101 let – zažila monarchii, první republiku, okupaci, komunismus i samostatnou Českou republiku. Dlouhověkost měla nejspíš po mamince: Marie Váchová se dožila 89 let, což bylo v roce 1950 na venkovskou ženu, která celý život tvrdě pracovala, neobvyklé.

Od katolíků k evangelíkům a bez vyznání

Prarodiče babičky Jaroslavy se ještě brali v katolických kostelích – Josef Ekrt v Hrubém Jeseníku (1909), Josef Šťastný v Řepíně (1914). Jejich děti Jaroslav a Božena se ale v roce 1936 vzaly v evangelickém kostele v Nebuželích. Po vzniku Československa takhle odešly z katolické církve statisíce lidí – katolictví pro mnohé splývalo s habsburskou monarchií. Na tátově straně udělal totéž legionář František Černý: v dubnu 1921 vystoupil z církve úplně a v roce 1924 se přidal k nové církvi československé. Jeho žena Františka byla při svatbě také bez vyznání.

Datum, které se lišilo o den

Legionářská karta i rodinná tabulka uvádějí, že se František Černý narodil 29. března 1892, a stejně to nahlásil i při svatbě. V křestní matrice v Mladé Vožice ale stojí 30. března. Josef Ekrt uvedl při svatbě v roce 1909 13. března 1886, v matrice v Bukovně je 7. března. A prababička Františka Slavíčková slavila narozeniny 2. října, i když se podle oddací knihy narodila 28. září – možná si rodina pamatovala den křtu. Lidé tehdy rodný list doma běžně neměli a data si předávali ústně. Proto se vyplatí sáhnout až po původním zápisu.

Svatba bez kostela

František Černý a Františka Slavíčková se 12. března 1921 vzali na okresní politické správě v Táboře – civilně, protože oba už byli bez vyznání. Civilní sňatek zavedl zákon teprve v roce 1919; do té doby se v Čechách skoro všichni brali v kostele. Zápis proto není ve farní matrice, ale v civilní knize okresního úřadu, kde ženich a nevěsta mají jen pár řádků: jméno, rodiště, datum narození a jména rodičů.

Ženich v sedmapadesáti

Když se 30. května 1864 v Choustníku brali Václav Vácha a Marie Hrubá, bylo ženichovi 57 let a nevěstě 32. Narodil se ještě za napoleonských válek, v září 1807. Spolu už měli dvě dcery – Marii (1861) a Josefu (leden 1864). Farář k zápisu připsal, že se tím obě děti staly manželskými. Starší Marie je tátova prababička.

Kovářská krev

Kovadlina se v rodině ozývá nejméně ve dvou větvích. Václav Vácha byl kovář v Chrboníně, jeho pravnuk František Černý se vyučil kovářem v Mladé Vožici – a na svatbě starších Slavíčků v roce 1855 dělal svědka kovářský mistr Martin Wolf. Kovář byl na vsi vážený člověk: bez něj se neobešel žádný povoz, pluh ani kůň.

Od sedláků k domkářům

Sedlák František Šťastný měl statek v Dalovicích u Mladé Boleslavi. Jeho syn Josef statek nezdědil a stal se domkářem v Živoníně, vnuk Antonín už sloužil jako čeledín a pravnuk Josef pracoval v cihelně. Statek zdědil vždy jen jeden syn, ostatní sourozenci museli jít do světa. Proto je mezi našimi předky tolik čeledínů, nádeníků a podruhů – a proto se rodiny tolik stěhovaly.

Dvě vesnice kousek od sebe

Šťastní hospodařili v Dalovicích, Ekrtovi bydleli v Podlázkách – obě vsi leží u Mladé Boleslavi jen pár kilometrů od sebe. Obě rodiny pak nezávisle odešly na Mělnicko a o sto let později se v roce 1936 potkaly ve svatbě Jaroslava Ekrta a Boženy Šťastné v Nebuželích. Že pocházejí ze stejného kraje, nejspíš ani netušili.

Ovčák, tesař, čeledín

Slavíčkovi z Radenína neměli nikdy vlastní dům. Josef Slavíček byl obecní ovčák, jeho syn František tesař a podruh, vnuk František čeledín ve dvoře v Hrobech. Podruh bydlel v cizím domě – často v jediné místnosti nebo ve výměnku – a živil se prací pro sedláky. Při každém křtu proto farář zapsal jiné číslo domu: čp. 64, 58, 44, 16…

Nevěsta z Liberecka

Markéta Wenková, předkyně z Ekrtovy strany, pocházela z Jaberlichu pod Ještědem, z rodiny přadláka. V té době tam žili skoro jen Němci. Její matka Veronika Valtrová byla z nedalekého Langenbrucku. V naší krvi je tak i kousek severočeských Němců – stejně jako po Marii Hilleové z Madarovy strany.